Respekt - úcta - pokora

Fotografie: Dominik Drábek

Všiml sis někdy, jak se dnešní mladí často chovají? Ne všichni, samozřejmě. Ale přibývá těch, kteří neumí pozdravit, poděkovat, ustoupit, počkat. Všechno chtějí hned a všechno berou jako samozřejmost. Chybí jim základní věci, které kdysi považovala rodina i škola za samozřejmé – respekt, úcta, pokora.

Respekt není strach. Není to ani slepá poslušnost. Je to vědomí, že druhý člověk má svou hodnotu, zkušenost, věk nebo postavení, a zaslouží si zacházení s úctou. Úcta zase vyrůstá z vděčnosti – z toho, že si vážíš toho, co máš a kdo tě učí. A hodnoty? Ty se nevyučují z učebnic. Ty se předávají příkladem.

V bojovém umění to vidíme každý den. Když se žák ukloní před tréninkem, nejde o formální gesto. Je to symbol. Vyjadřuje „vážím si tohoto místa, svého učitele, svých spolužáků i sám sebe“. Bohužel, v běžném životě tahle jednoduchá gesta mizí. Děti si často tykají dospělým, mluví hrubě, dělají si legraci z autorit, a když jim někdo nastaví hranice, považují to za útok.

Rodina je přitom první dojo, kde se tyhle věci učíme. Pokud doma nevidí respekt mezi rodiči, nemůžeme čekat, že ho projeví ve škole nebo v tělocvičně. Když slyší, jak dospělí pomlouvají druhé, ztrácí přirozenou úctu. Děti totiž kopírují, ne poslouchají. Rozdíl mezi tykáním a vykáním není jen jazykový. Je to projev vztahu. Tykám příteli, kterého znám a vážím si ho jako rovného. Vykám tomu, koho respektuji, komu dávám najevo odstup a úctu. Ztrácíme-li tohle rozlišení, ztrácíme cit pro hranice. A kde nejsou hranice, tam mizí kázeň, a s ní i odpovědnost. Bojové umění nás učí, že skutečná síla začíná sebekázní a končí pokorou. A právě tyhle hodnoty by měly být opět součástí výchovy – nejen na tréninku, ale hlavně doma.

Pro naše studenty/tky jsme připravili Dojo Kun (základní pravidla) a také základní text, aby se mohli seznámit co znamená respekt, úcta a pokora v Karate-dó. Každý obdrží text na další naší společné lekci.